Když naše škola posílala pozvání populárnímu spisovateli, nedoufali jsme, že se setkání s ním podaří uskutečnit. Je to člověk velmi žádaný, neustále zaneprázdněný, ale Viktor Anatoljevič k naší velké radosti pozvání přijal. Domníváme se, že svou roli sehrál i název školy a v něm jméno Natálie Gorbaněvské. Tak se stalo, že živého klasika Šenderoviče pozvala nesmrtelná básnířka Gorbaněvská. Dne 7. října v Czech Prestige Natálie Gorbaněvské se s Viktorem Šenderovičem uskutečnila beseda. Pod vlivem dojmů z této besedy studentka Karlovy univerzity Alexandra řekla: „Jsem jím nadšená! Je to tak zajímavé, obsažné, tolik citátů nazpaměť, a všechno je tak příhodné, mám neuvěřitelně silný dojem.“
Besedu Šenderovič začal historií. Mluvil o československých událostech, které zničily mýtus o socialismu „s lidskou tváří“ (a tomuto mýtu věřili mnozí slušní lidé): „Do roku 1968 bylo možné být stoupencem socialismu, Sovětského svazu a slušným člověkem. Od okamžiku vpádu sovětských vojsk do Československa stoupenec SSSR už nemůže být slušným člověkem. Jestliže jsi slušný člověk, nemůžeš toto podporovat.“ Mluvil o hrstce lidí, mezi nimiž byla Natálie Gorbaněvská, kteří zachovali „systém postojů“.
Zdůraznil, že takových lidí je vždy málo. Ale zejména oni určují „vztažný bod“, oni jsou tou solí, o které hovoří evangelista Matouš: „Jestliže sůl ztratí sílu, jak ji uděláš slanou?“ Takoví lidé jako Gorbaněvská (odvažuji se zařadit mezi ně i samotného Šenderoviče) slouží světu jako detektory hodnot. To oni nám uchovávají sůl slanou, černé černým a bílé bílým. Bez nich by svět byl jako slepé kotě, které čumáčkem naráží do všech rohů. Viktor Anatoljevič také vyprávěl o svém setkání s Natálií Jevgenjevnou v Paříži v jejím malinkém bytě. „Natolik skromné obydlí jsem neviděl u nikoho z pařížských přátel“, řekl Viktor Anatoljevič. Vyprávěl, jak Gorbaněvská, úplně zbavená jakéhokoliv stínu patosu, byla hrdá na své umění vařit polévky: „Chci, aby na mém hrobě bylo napsáno: Uměla vařit polévky.“
„Ona byla básnířkou, - zdůraznil náš host, - Heine řekl, že svět se rozpadl a trhlina probíhá skrz srdce básníka. Skrz její srdce procházela tato trhlina.“ V paměti Viktora Šenderoviče zůstala jako malá žena s batůžkem na zádech, která jde do pekařství pro chleba. Takovou ji viděl naposled a na takovou Gorbaněvskou nám umožnil pohlédnout.
Mluvilo se i o „matematice“ - Viktor Anatoljevič vysvětloval, proč není dobré být ve většině, proč je to nebezpečné, proč se obrací „veškerá naděje na jednotlivého člověka, na miliony jednotlivých lidí“: „Thomas Mann nevítal fašismus, fašismus vítaly masy. Obávejte se toho, ocitnout se v mase lidí!“ Šenderovič se přiznal, že dostane pořádný díl za útoky na většinu, na „masy“, na lid. Lidé chtějí věřit, že většina se nemýlí, že být s většinou je být „v pořádku“. Před tím Viktor Anatoljevič velmi varoval. Barvitě vylíčil epizodu na stadioně, když on sám a jeho dcera křičeli na celé kolo, skandovali se stotisícovým davem, sami nemohli pochopit, jak se to mohlo stát.
O vlastenectví, poznamenal spisovatel, je v poslední době zcela nemožné diskutovat, velmi rozdílně se toto slovo začalo vykládat a chápat. „Milovat vlast je normální, přirozený cit, jenom však musí být intimní, jako všechny city. Když ale o lásce křičí do megafonu, znamená to, že chtějí něco místo toho. Střezte se profesionálních vlastenců.“
Od vlastenectví přešla beseda k emigraci. V sále seděli mladí lidé, kteří si vybrali studium v zahraničí, a není vyloučeno, že si pro svůj život vyberou jinou zemi. Viktor Anatoljevič s nimi hovořil zcela jako otec, radil jim neposlouchat ničí rady, ale všechno nechat projít přes vlastní filtry. „Dospělí chtějí štěstí pro své děti, ale štěstí podle svých představ, jak oni ho chápou. Lepší je však udělat vlastní chyby, než prožít snadný, ale ne svůj život. A emigrace... co tady poradit? - jeden odjel a prohrál, druhý zůstal a vyhrál, třetí odjel a také vyhrál.“ Viktor Anatoljevič uvedl příklad vlastní dcery, která žije „ne v prvním manželství, ne v první zemi“, ale žije úplně svůj vlastní život podle svých představ.
A co sám Viktor Anatoljevič? Zůstalo vůbec nějaké místo pro proroka v jeho vlasti? Host byl upřímný: místa je stále méně a méně – ve velkém městě už není možné ani pověsit plakát, ani uspořádat koncert, přístup ke studentům MGU je spolehlivě uzavřen, „aby je nekazil“. V zahraničí však na jeho koncerty přichází stále více a více Rusů. Ve státě Alabama už je možné uspořádat plnohodnotný koncert, dříve imigranti odtud létali na koncerty do jiných států. A v Rusku... tam často přichází i zoufalství (setkání probíhalo v den úmrtí Anny Politkovské, na ni a na Borise Němcova jsme nemohli nevzpomenout), ale ironie je také metoda, jak s ním bojovat. „Jak řekl Jerzy Lec, «někdy ironie musí obnovovat to, co zničil patos», ironie připomíná stopu člověka, který nahlédl do propasti a odplazil se zpět.“ Viktor Šenderovič předložil svoji variantu, jak vzdorovat zoufalství: „U řek babylonských je možné nejen plakat, ale také se smát.“
Když Viktor Šenderovič mluvil o ruské satirické tradici, a on je její nepochybný pokračovatel, zdůraznil neuvěřitelnou aktuálnost dříve napsaných satirických děl a ocitoval nazpaměť portrét Ugrjum-Burčejeva Saltykova-Ščedrina. „Každý den ho vidím“, poznamenal satirik. Ano, vesnice Gadjukino Šenderoviče, Mirgorod Gogola a Glupov Ščedrina – to je jeden a tentýž svět, který se nemění, protože, podle vyjádření Šenderoviče, „ruský člověk si nepamatuje nic z toho, co bylo včera. Rusko je metafyzická země, kde neustává cesta v kruhu.“
Nejlepší otázka přišla ze sálu. Týkala se národní myšlenky. Ruští politici ji dosud nenašli, ale Šenderovič ji našel. „Náš úkol je nedovolit, aby Velmoc zahubila Civilizaci.“
Nakonec náš host vyjádřil přesvědčení, že studenti školy, která nese jméno Natálie Gorbaněvské, nemohou být špatní, povrchní, omezení lidé. Děkujeme, Viktore Anatoljeviči! Děkujeme za besedu!
Natália Skakun
Foto: Nikita Rubljov