Slovo ředitele

Natalia Jevgenjevna Gorbaněvská

(26. května 1936, Moskva – 29. listopadu 2013, Paříž) – ruská básnířka, překladatelka, ochránkyně práv, účastnice disidentského hnutí v SSSR. Účastnice demonstrace 25. srpna 1968 proti vpádu sovětských vojsk do Československa. Autorka celé řady knih básní, překladatelka z polského a francouzského jazyka.

Její rodiče manželství neuzavřeli, matka – Jevgenija Semjonovna Gorbaněvská – byla knihovnice, Ruska; otec – byl Žid, s nímž se nestýkala, zahynul v době Velké vlastenecké války na frontě.

Natalia nastoupila v roce 1953 na filologickou fakultu MGU, pracovala v literárním studiu. První publikace veršů Gorbaněvské se objevily ve fakultních nástěnných novinách.

V prosinci 1956 ji zadržela KGB v souvislosti s tím, že se znala s Andrejem Těrechinem a Vladimirem Kuzněcovem, kteří byli uvězněni za rozšiřování letáků s protestem proti sovětské intervenci v Maďarsku. Na svobodu ji pustili za tři dny. Na podzim 1957 byla vyloučena z MGU, prý za absenci při vyučování.

V roce 1958 nastoupila na dálkové studium filologické fakulty Leningradské univerzity, v roce 1964 dokončila studium, obor „filolog, učitel ruského jazyka a literatury pro střední školy“. Pracovala v Moskvě jako knihovnice, bibliograf, jako technická a vědecká překladatelka. V roce 1961 se jí narodil první syn, v roce 1968 druhý.

Od roku 1959 se básně Gorbaněvské rozšiřovaly v samizdatu. V sovětském tisku se básně Gorbaněvské téměř nepublikovaly. Byla iniciátorkou, autorkou, redaktorkou a písařkou prvního vydání samizdatového bulletinu „Kronika běžných událostí“ v roce 1968.

Pod redakcí Gorbaněvské vyšlo prvních deset vydání. Účastnila se založení Iniciativní skupiny na ochranu práv člověka v SSSR, stala se její členkou.

Demonstrace na Rudém náměstí

Účastnice demonstrace 25. srpna 1968 proti vpádu sovětských vojsk do Československa, kam přišla s kojencem v kočárku. Tato událost je popsaná v její knize „Poledne“:

— Předešlého dne pršelo, ale v neděli hned od rána bylo jasno a slunečno. Šla jsem s kočárkem podél plotu Alexandrovského sadu... Chlapeček spokojeně spal v kočárku, u nohou měl postavenou tašku se zásobou kalhotek a kojeneckých košilek, pod matrací ležely dva plakáty a československá vlaječka. Rozhodla jsem se: jestli tam nebude nikdo, komu bych mohla dát plakáty, připevním je po obou stranách kočárku a sama budu držet vlaječku... Plakáty jsem dělala brzy ráno 25. srpna: psala, zašívala po krajích, připevňovala na tyčky. Jeden byl napsaný česky: „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ Na druhém bylo moje oblíbené heslo: „Za vaši a naši svobodu“ … „Za vaši a naši svobodu“ - to je heslo polských povstalců... Přišla jsem k Čelnímu místu ze strany GUMu, z náměstí přišli Pavel, Larisa, ještě několik lidí. Začaly odbíjet hodiny. Ne při prvním a ne při osudovém posledním, ale při nějakém náhodném z dvanácti úderů, a možná i mezi údery, demonstrace začala. Během několika sekund byly rozvinuty všechny čtyři plakáty (já jsem vyndala svoje a dala chlapcům, a sama jsem si vzala vlaječku), a úplně v tomtéž okamžiku jsme si sedli na chodník. Vpravo ode mě seděla Lara, v rukou měla kus bílé látky a na ní výraznými černými písmeny - „Ruce pryč od ČSSR“. Za ní byl Pavlík. Když jsem vyndavala plakáty, záměrně jsem mu podala „Za vaši a naši svobodu“: kdysi jsme hodně mluvili o hluboké myšlence, zakotvené v tomto heslu, a já jsem věděla, jak je mu drahé. Za Pavlíkem byl Vadim Delone a Voloďa Dremljuga, ale na ně jsem viděla špatně: všichni jsme seděli do oblouku na krajíčku chodníku, který připomínal svými obrysy Čelní místo. Aby bylo možné uvidět konec tohoto oblouku, bylo by potřeba speciálně se otáčet. Proto jsem si také potom nevšimla, jak bili Vadima. Vzadu za kočárkem seděl Kosťa Babickij, s kterým jsem se do té doby neznala, za ním – Víťa Fajnberg, který přijel v těchto dnech z Leningradu... Kolem nás se teprve začali scházet lidé, když se ze vzdálených konců náměstí, předbíhajíce nejbližší zvědavce, hnali ti, kteří si dali jako bezprostřední cíl zlikvidovat demonstraci. Napadali nás a rvali plakáty, dokonce se ani nedívali, co je tam napsáno. Nikdy nezapomenu na praskot země.

Gorbaněvská byla zatčena společně s ostatními demonstranty, ale tentýž den byla osvobozena, bylo jí oznámeno obvinění ze „skupinových činností, hrubě narušujících veřejný pořádek“. Nebyla odsouzena společně s ostatními demonstranty, protože kojila dítě.

Podle závěrů psychiatrické expertizy, že u ní „není vyloučena možnost schizofrenie“, byla uznána nepříčetnou, ale byla předána na záruku matce. Koncem roku 1969 Gorbaněvská dosáhla závěru hlavního psychiatra Moskvy I. K. Januševského, že není nemocná schizofrenií a není nutné ji umístit do psychiatrické nemocnice.

Před tím, než byla znovu uvězněna, stačila sestavit dokumentární knihu o demonstraci „Poledne. Dokument o demonstraci 25. srpna 1968 na Rudém náměstí“ (vydáno ve Frankfurtu nad Mohanem, 1970). V knize je zobrazena kronika událostí toho dne a jsou zde shromážděny všechny materiály, které se vztahují k průběhu vyšetřování a vynesení rozsudku v tomto politickém procesu. Dokumentární kniha byla přeložena do hlavních evropských jazyků, v SSSR se vydávala v samizdatu v roce 1969.

Vězení. Psychiatrické vězení

Byla uvězněna 24. prosince 1969 na základě obvinění z „rozšiřování vědomě křivých výmyslů, hanobících sovětské státní a společenské zřízení“. Za vinu jí dávali účast na demonstraci 25. srpna 1968, napsání a rozšíření dopisu o této demonstraci, črtu „Bezplatná lékařská péče“, podpisy pod dokumenty Iniciativní skupiny, účast na vydání „Kroniky běžných událostí“. Také na ni vznesli obvinění z napadení představitelů ochrany veřejného pořádku při plnění služebních povinností. Bylo to v souvislosti s tím, že při prohlídce začala vytrhávat z rukou vyšetřovatele její vlastnoručně přepsané „Rekviem“ Achmatovové s titulní stránkou vytvořenou Achmatovovou a náhodou poškrábala ruku vyšetřovatele břitvou, kterou Gorbaněvská právě ořezávala tužku na žádost pětiletého syna.

Byla v Butyrském vězení. V dubnu 1970 v Institutu soudní psychiatrie V. P. Serbského jí byla stanovena diagnóza „schizofrenie“ bez poznámek soudních lékařských expertů v klinickém zápisu, že by existovaly nějaké psychopatologické poruchy, které by byly příčinou nezbytné hospitalizace (později francouzští psychiatři, když prostudovali dokumenty expertizy, velmi negativně ohodnotili její výsledky, vyloučili u Gorbaněvské příznaky schizofrenie jak v době expertizy, tak i tehdy, když sami Natalii vyšetřovali). Od ledna 1971 do února 1972 pobývala na nuceném léčení v Kazanské speciální psychiatrické nemocnici a v Institutu Serbského.

V roce 1971 Gorbaněvská vydala svou črtu „Bezplatná lékařská péče“, kterou napsala v březnu 1968 a věnovala ji zneužití psychiatrie v SSSR, v knize „Trestaní šílenstvím“.

Emigrace

17. prosince 1975 emigrovala. Žila v Paříži. Ihned začala pracovat v redakci časopisu „Kontinent“ - nejdříve jako odpovědný tajemník, potom jako zástupce hlavního redaktora. Vydala několik básnických sbírek. Byla externím spolupracovníkem „Radia Svoboda“, od začátku 80. let do roku 2003 pracovala v novinách „Russkaja mysl“. Od roku 1999 byla v redakci a redakčním kolegiu ruskojazyčného varšavského časopisu „Nové Polsko“, kde publikovala jako autorka i jako překladatelka.

V Rusku je Gorbaněvská publikována od roku 1990, v postsovětské době pravidelně přijížděla do vlasti.

V dubnu 2005 přijala polské občanství. Podle slov jejího syna Jaroslava to proběhlo takto:

— Matka žila ve Francii, v Paříži, a mnohým společníkům říkala, že kdyby bylo pařížské občanství, tak by ho samozřejmě přijala. Bez Paříže žít nemohla. A o francouzské občanství žádat nechtěla, protože politika této země, ani nějaké francouzské občanské aktivity ji nepřitahovaly, i když byla zcela spokojena se svým životem ve Francii. A stalo se to potom v Polsku při udělování ceny Jerzy Gedrojce. Přijela na udělování ceny, kde byl přítomen i prezident Polska. … Při tomto ceremoniálu se matka obrátila k polskému prezidentovi: „Nedáte mi polské občanství?“

Poslední roky

3. června 2008 podepsala Pražskou deklaraci o evropském svědomí a komunismu. 23. října 2008 na Univerzitě Marie Curie-Sklodowské v Lublinu Natalia Gorbaněvská dostala titul doctor honoris causa.

Gorbaněvská se stala laureátkou mezinárodní literární soutěže „Ruská cena“ podle výsledků z roku 2010 v nominaci „poezie“. 25. srpna 2013, po 45 letech, se Gorbaněvská znovu účastnila demonstrace na Rudém náměstí, jako členka skupiny opozičníků pod heslem „Za vaši a naši svobodu“, věnované 45. výročí protestu z roku 1968. Banner s heslem u Čelního místa rozvinula skupina 12 lidí, z nichž 10 lidí bylo zadrženo policií. Gorbaněvské se tehdy policie ani nedotkla.

22. října 2013 byla Gorbaněvské udělena čestná medaile Karlovy univerzity, čímž byla zdůrazněna její mnohaletá oddanost boji za demokracii, svobodu a práva člověka.

Natalia Gorbaněvská zemřela 29. listopadu 2013 v Paříži.

Je pochována v Paříži na hřbitově Pere-Lachaise. Smutečního obřadu se zúčastnili velvyslanci Polska a České republiky, Ruská federace své oficiální představitele neposlala.

Rodina

Synové – výtvarník, malíř, grafik Jaroslav Gorbaněvský (nar. 1961), kameraman – Josif Gorbaněvský (nar. 1968).

Bratranec – historik Vladimir Borisovič Kobrin.

Ocenění

Básník Lev Rubinštejn::

Byla hlavně básnířka, především básnířka a básnířka znamenitá, ale její sociální hrdinství, které viděl svět, časem zastínilo její básnický rozsah. Jsem šťastný, že jsem ji znal osobně. A kdyby mě někdo požádal vyjádřit jedním slovem celý souhrn různých dojmů z její výjimečné osobnosti, kdyby mě někdo požádal vyjádřit jedním slovem, jaká byla Nataša, nepřemýšlel bych dlouho a řekl bych „působivá“. Byla obdivuhodně působivá – malá, křehká, s bezbranným dětským úsměvem, se zřetelným, studentsky pečlivým a vždy přesným projevem. Veškeré hrdinství, veškeré občanské a umělecké hrdinství, veškerá morální nezlomnost bývají zvláště přesvědčivé tehdy, kdy jako jejich nositelé vystupují lidé s nesmělými úsměvy. Takový byl Sacharov. Taková byla Nataša. Nataša se mi zdála být jako nejvýraznější zosobnění odporu. S její působivostí, lidstvím, činorodým neklidem, křehkostí, se statečností, která je zbavena vnějšího patosu, s podivuhodnou nezávislostí na vnějších okolnostech, se vznešeným opovrhováním jak životním strádáním, tak i světovým uznáním.

Dílo

V poezii Gorbaněvské podstatnou roli hraje politická tematika, ale zvláště jsou příznačné ty verše, ve kterých se tato linie spojuje s tradičními lyrickými tématy, která vyznívají vždy tragicky. Charakteristická jsou taková témata, jako bolestné prožívání bezbrannosti a nedokonalosti člověka, motivy osamělosti a osobní viny za to, co se děje.

Seznam děl

• Básně. Frankfurt/M., 1969
• Pobřeží. Ann Arbor, 1973
• Tři sešity básní. Bremen, 1975
• Při přeletu sněhové hranice. Paris, 1979
• Dřevěný anděl. Ann Arbor, 1982
• Cizí kameny. New York, 1983
• Proměnlivá oblačnost. Paris, 1985
• Kde a kdy. Paris, 1985
• Květ vřesu. Tenafly, 1993
• Nespi při západu slunce. SPb., 1996
• Souprava. M., 1996
• Kdo o čem zpívá. M., 1997
• 13 osmiverší a ještě 67 básní. M., 2000
• Poslední básně toho století. M., 2001
• Rusko-ruský rozhovor: Vybrané básně. Poéma bez poémy: Nová kniha básní. M., 2003
• Čajová růže. M., 2006
• Rozcestí. Samara, 2010
• Kruhy na vodě. M., 2010
• Přitiskni se k zemi, duše moje. M., 2011 („Ruská cena“ za r. 2010)
• Štojto. M., 2011
• Prózou o poezii. M., 2011
• Osovoprosnik. M., 2013
• Města a cesty. M., 2013

Památka

N. J. Gorbaněvské je věnována píseň „Natalia“, kterou napsala v roce 1973 íránská zpěvačka žijící ve Velké Británii. Známou se stala v podání Joan Baez.

V říjnu 2014 vyšla kniha Ljudmily Ulické „Básnířka. Kniha o paměti: Natalia Gorbaněvská“ (Moskva, AST, redakce Jeleny Šubinové, 2014).

28. října 2014 jméno Natálie Gorbaněvské dostala česká Jazyková škola Czech Prestige, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky..