Ředitel jazykové školy Zdeněk Okůnek věnoval mnoho sil tomu, aby jméno této statečné ženy – účastnice demonstrace proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, v Čechách nebylo zapomenuto. Organizoval návštěvu Natálie Gorbaněvské v Praze v roce 2013. Také se snažil o vyznamenání účastníků demonstrace v roce 1968 na Rudém náměstí v Moskvě státními vyznamenáními ČR, a jeho úsilí bylo korunováno úspěchem: Gorbaněvská byla vyznamenána medailí „Za statečnost“ in memoriam. Její jméno bylo propůjčeno pražské jazykové škole, syn Natálie Jevgeněvny – Jaroslav Gorbaněvský, se stal patronem a přítelem školy.
25. a 26. května tohoto roku jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Czech Prestige Natálie Gorbaněvské vyjádřila úctu této osobnosti prostřednictvím Dnů paměti Gorbaněvské a záštitu nad akcí převzal fond Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, neboť ji považuje za důležitou pro Českou republiku. Důvod je prostý a lidský: 26. května by Natálie Jevgeněvna oslavila 80. narozeniny. Na počest jubilea disidentky a básnířky byl v Týnském chrámu organizován varhanní koncert, a ve škole konference studentských prací na téma „Za vaši a naši svobodu: principy všedního hrdinství.“
Chrám byl plný. Hosté přijeli nejen z Prahy, ale i z dalších českých měst, přiletěli z Moskvy. Pohledy mladých i starších lidí byly namířeny na portrét Natálie Jevgeněvny, za hudby varhan s ní každý vedl svůj vnitřní dialog. Jaroslav Tůma – slavný varhaník, docent FAMU „vyloudil“ v tento večer z nástroje neuvěřitelně něžné, tařka ukolébávající zvuky. Zdálo se, že varhany zpívají “Věčná čest – věčný klid“. A dokonce jako by v jejich tónech zazněla melodie písně Bulata Okudžavy „A přece je mi to líto..“ - oblíbené písně Natálie Jevgeněvny.
V přestávkách k mikrofonu vycházeli řečníci: Eda Kriseová – česká spisovatelka, disidentka, spolubojovnice Václava Havla, syn Natálie Jevgeněvny – pařížský umělec Jaroslav Gorbaněvský, známý český herec a režisér Jan Kačer. „Bez takových lidí, jako je Natálie Gorbaněvská by národ nebyl kompletní“, - řekla paní Kriseová. Ano, dokonce by nebyl ani národem, pouze obyvatelstvem! Syn Jaroslav vzpomínal, jak ho maminka vozila do Dómské katedrály v Rize, protože velmi milovala varhanní hudbu (jak milá rodinná vzpomínka..). Poté však zavzpomínal i na jiné cesty – do vězení, na schůzky s matkou, které už se milými nazvat nedají.
Připomněl, že i dnes se malé děti v Rusku mohou ocitnout ve stejné situaci – mohou se stát návštěvníky ve vězení, kde sedí jejich rodiče, chránící právo žít svobodně. Řeč Jana Kačera nebyla jen řečí, byla to poezie, věnovaná hrdinství hrstky lidí, kteří vyšli na hlavní náměstí Impéria, protestovat proti politice své vlády – „Sedm lidí nemohlo mlčet“. A co je neuvěřitelné… tato slova napsal na psacím stroji. Pokud by disidenti potřebovali erb, tak psací stroj by byl nejlepší. Byl totiž instrumentem šíření svobodného slova.
